Život s koňařkou

Očima muže i ženy: Když váš vztah sdílí místo s kopyty a sedly.

Pohled muže: Čekání mezi stájí a stolem

Vlastně už se to dá nazvat rutinní záležitostí. Přijdu z práce, doma ticho. Koukám na hodiny. Jo, zase stáje. Jasně.

Pak se konečně objeví. Unavená, šťastná, zaprášená. A rozjede se:

„No ten náš měl dneska náladu jak puberťák, nevím jestli mu něco je, nebo si vymýšlí… A víš co ta Nováková dneska řekla Petrovi? No tak to bys nevěřil, ale prej že…“

Někdy ani nevím, jestli se mluví o lidech, nebo koních. Všichni to tam nějak žijí dohromady.

A pak přichází ta fáze seznam výdajů: kůň potřebuje tohle, kopyta jsou špatná, sedlo tlačí, vitamíny došly, deka je potrhaná, a vlastně by se hodilo nové všechno. A to i pro ženu, protože „musím vypadat aspoň trochu slušně, ne?“ Jo, chápu. Jen to peněženka občas nestíhá.

Ale víte co? Když ji vidím mluvit o tom všem s takovým nadšením, je mi jasné, že bez tohohle světa by nebyla úplně šťastná. Jen někdy bych si přál, aby ten svět nezačínal každý den v 7 ráno a nekončil v 9 večer.

Pohled ženy: Život mezi boxem a “kde jsi tak dlouho?”

Vím, že se zlobí, že jsem zase pryč dlouho. Ale já FAKT pospíchám!

Jenže přijdu do stáje – kůň vypadá jak po bitvě u Lipan. Je od hnoje po uši, nohy od bláta, ocásek dredatý… Takže hodina čištění místo deseti minut. A do toho každou chvíli někdo něco říká – “Jak se máš?” “Vidělas to nové sedlo?” “Hele, prej ta malá spadla včera!” – a já prostě musím reagovat. Musím být v obraze. Stáj je náš druhý domov, naše komunita.

Pak sedlám, jezdíme, paráda, kůň maká, já makám, tohle je to, co mě dělá šťastnou. Fakt to stojí za to. Úplně si pročistím hlavu.

Hotovo – ale ještě kámoška přijela, jasně že si pokecáme, mezitím podám mrkev, pohladím, pustím koně, zkontroluju vodu, a pak hop do auta.

Doma mě čeká ta věta:

„No kde jsi tak dlouho?“

A mě to vždycky trochu píchne u srdce, protože vím, že ho tím možná štvu. Ale zároveň – vždyť já se fakt snažím. A kdyby aspoň trochu chápal, jak moc mi ten kůň pomáhá držet se nad vodou… jak moc je to můj ventil, můj únik, moje radost.

Závěr: Dva světy, jeden vztah

Koňařky to znají. A jejich partneři to s nimi nemají vždy lehké. Ale i přes všechny ty prodloužené odjezdy, uprášené bundy a ztracené víkendy ve stájích je tu jedna věc, kterou si přejeme:

Aby náš partner byl alespoň trochu součástí toho světa. Nemusí umět lonžovat, nemusí sedlat. Stačí, když nám občas naslouchá, přijde se podívat na závody, nebo prostě pochopí, že bez koní bychom to nebyly my.

A možná si i přiznat – i když jsme občas trochu „ujetý“ na kopytech, přece jen za to stojíme. 🐴❤️