Když se v jezdectví začneme srovnávat.

Proč nám cizí úspěch někdy bere radost z vlastního koně?

Zažil to asi každý z nás, co se pohybujeme ve světě koní. Stačí chvíli stát u opracoviště a sledovat dění. Jeden kůň jde lehce na pomůckách, druhý předvede krásný prostorný klus. Vedle vás jezdkyně, která vypadá, jako by se v sedle narodila. A zatímco vy se snažíte přesvědčit svého koně, že roh jízdárny opravdu není životu nebezpečný, hlavou vám proběhne otázka, proč nám to nejde také?

Ani příspěvky ostatních na sociálních sítích našemu sebevědomí příliš nepomáhají. Každý den vidíme krásné tréninky, nové koně, drahé vybavení, medaile, výsledky a fotografie, na kterých všechno vypadá dokonale. Ale někde mezi tím se může nenápadně vytratit jedna důležitá věc. Radost z vlastního koně a z cesty, kterou s ním právě procházíme. Srovnáváme věci, které se vlastně srovnávat nedají.

V jezdectví je velmi jednoduché podlehnout pocitu, že ostatní jsou dál. Jenže dva koně nikdy nezačínají ze stejného místa. Jeden má přirozeně prostorné chody, jiný musí dlouho budovat sílu a rovnováhu. Jeden je sebevědomý, druhý citlivý. Některý kůň byl od mládí systematicky připravovaný, jiný měl rok pauzu, zdravotní problém nebo za sebou zkušenosti, které si nový majitel musí postupně „odpracovat“.

Stejně rozdílní jsme i my jezdci. Máme jiné zkušenosti, jiné možnosti, jiné trenéry, jiný čas na trénink a samozřejmě také rozdílné finanční podmínky. Přesto vezmeme jeden okamžik cizí dvojice a porovnáme ho s tím svým. Ale dělat si z toho závěr, že jsme horší, by byla chyba a škoda. Vidíme výsledek. Nevidíme cestu. To platí dvojnásob na sociálních sítích. Vidíme povedenou přeskokovou řadu, krásné prodloužení, první závody nebo fotografii s mašlí, fotografii s medailí. Málokdo ale zveřejní předchozích dvacet tréninků, kdy se věci nedařily tak aby byly prezentovatelné. Nevidíme ani veterináře. A nevidíme ani období, kdy kůň kulhal. Nevidíme pochybnosti jezdce, strach, nepovedené závody ani trénink, ze kterého majitel slezl s pocitem, že neumí jezdit. Vidíme a vnímáme jen několik sekund výsledku. A těch několik sekund potom někdy porovnáváme se všemi svými problémy, o kterých naopak víme do detailu úplně všechno. Takové srovnání nemůžeme vyhrát.

„Kdybych měla takového koně…“, tohle je v jezdeckém světě možná jedna z nejčastějších vět. Kdybych měla lepšího koně. Kdyby měl lepší pohyb. Kdyby nebyl tak líný. Kdyby nebyl tak lekavý. Kdybych měla lepší sedlo, víc peněz, lepší podmínky, víc času… Samozřejmě, že podmínky hrají roli. Talent koně hraje roli. Stejně jako kvalitní trenér, zdraví, vybavení nebo finanční možnosti. Bylo by naivní tvrdit opak. Ale právě tady je hranice mezi zdravým pojmenováním reality a hledáním důvodu, proč nemůžeme být spokojení s tím, co máme. Protože možná náš kůň nikdy nebude mít klus za deset bodů.

Ale možná nám dnes poprvé opravdu důvěřoval. Možná poprvé prošel kolem místa, kterého se celé měsíce bál. Možná jsme zajeli úlohu bez chyby, i když jsme neskončili na bedně. A právě tohle je náš úspěch. Dílčí, ale úspěch. A náš.

Ambice nejsou problém

Chtít být lepší není špatně. Naopak. Bez ambicí bychom se neposouvali. Je naprosto v pořádku chtít jednou zajet vyšší soutěž, zlepšit sed, získat lepší známky nebo si splnit sen o určitém koni. Ovšem problém nastává ve chvíli, kdy cizí úspěch začne snižovat hodnotu toho našeho. Když místo „tohle bych se chtěla také naučit“ začneme přemýšlet „já na to nemám“. Když přestaneme vnímat vlastní pokrok, protože někdo jiný postupuje rychleji. A především tehdy, když svoji frustraci začneme přenášet na koně.

Kůň neví, kdo dnes vyhrál

Tohle bychom si možná měli připomínat častěji. Náš kůň neví, kolik lajků mělo video jiné dvojice. Neví, kolik procent zajel soupeř. Neví, že jsme chtěli být letos už o úroveň výš. Neví ani to, kolik stál kůň ve vedlejším boxu. Vnímá jen nás, člověka, který právě sedí v jeho sedle. Naše ruce. Nohy. Napětí v těle. Trpělivost. Nervozitu. Spravedlnost. A právě proto může být neustálé srovnávání nebezpečné. Tlak, který si vytvoříme sami na sebe, totiž velmi snadno přeneseme na našeho koně. Najednou nestačí, že něco udělal lépe než minulý týden. Chceme, aby to udělal stejně dobře jako někdo jiný. Jenže kůň nemá povinnost naplňovat naše ego. Naší povinností je dát mu podmínky, ve kterých může být nejlepší verzí sebe sama. S kým bychom se tedy měli porovnávat? Možná především sami se sebou.

Neptat se: Jsme lepší než oni? Ale: Jsme lepší než před půl rokem? Je můj kůň silnější? Je uvolněnější? Rozumíme si lépe? Dokážu dnes vyřešit situaci, která mě před rokem rozhodila? Mám klidnější ruku? Dokážu koně lépe připravit? A hlavně – chodíme oba z tréninku s pocitem, že jsme si navzájem rozuměli? Pokrok v jezdectví totiž není rovná čára. Někdy uděláme tři kroky dopředu a dva zpátky. Něco několik měsíců nejde a potom se to během jediného tréninku najednou spojí. A další den máme pocit, že jsme zase na začátku. To není selhání. To je práce s koněm.

Ne každý musí chtít totéž

Jezdectví navíc nemusí mít pro každého stejný cíl. Někdo chce Grand Prix. Někdo si chce zajet první Z. Někdo chce bezpečně vyjet sám do lesa. A někdo má největší radost z toho, že kůň, který dříve člověku nevěřil, za ním dnes přijde ve výběhu. Který z těchto cílů je hodnotnější? Žádný. Protože úspěch v jezdectví nemusí být jen výsledek napsaný na výsledkové listině. Inspirujme se. Ale neztrácejme kvůli tomu sami sebe. Dívat se na lepší jezdce je skvělé. Můžeme se od nich učit, hledat inspiraci a díky nim zjistit, kam bychom se jednou chtěli dostat. Ale mezi inspirací a srovnáváním je obrovský rozdíl. Inspirace říká: „Třeba se tam jednou dostaneme také.“ Srovnávání říká: „Proč tam ještě nejsme?“ A právě tu druhou větu bychom občas měli umět pustit z hlavy. Protože cesta s koněm není závod proti ostatním. Je to vztah dvou živých bytostí, které se společně učí komunikovat, důvěřovat si a postupně zvládat věci, které včera ještě neuměly. A možná jednou zjistíme, že okamžiky, které pro nás znamenaly nejvíc, nebyly ty, kdy jsme byli lepší než někdo jiný. Ale ty, kdy jsme byli lepší než včera. Tak až budete příště stát u opracoviště a přistihnete se při pohledu na dvojici, které všechno zdánlivě jde snadněji, klidně se podívejte. Inspirujte se. Obdivujte ji. A potom se podívejte na svého koně. Protože právě s ním píšete svůj vlastní příběh. A ten nemusí vypadat jako příběh nikoho jiného, aby stál za to. Ten příběh je jenom váš.